Sudety, ztracený ráj?

PÅ™i jakémkoliv hovoru o Sudetech – jinak a pÅ™esnÄ›ji Å™eÄeno o územích ÄŒeských zemí, z nichž bylo po roce 1945 vyhnáno nÄ›mecké obyvatelstvo – je tÅ™eba mít na mysli, že je to pás zemÄ› vesmÄ›s hornaté, jejíž klimatické podmínky se navzájem dost liší. DůležitÄ›jší, než by se zdála, je i skuteÄnost, že toto území hraniÄí a hraniÄilo s nÄ›kolika státy s odliÅ¡nou ekonomickou vyspÄ›lostí a politickým zřízením a v různé vzdálenosti od velkých center. Zkrátka je to pojem zemÄ›pisný, o jehož sociál­ním obsahu se z nÄ›j samého nedozvíme nic. Snad právÄ› proto se stal stereotypem a novodobým mýtem.

Příchody i útěky

NÄ›která naÅ¡e sudetská území souvisejí s oblastmi za hranicemi, kde doÅ¡lo také k výmÄ›nÄ› obyvatelstva, pÅ™iÄemž novÄ› příchozí v sousedních zemích o sobÄ› ani pořádnÄ› nevÄ›dÄ›li a nijak nedokázali spolupracovat: pÅ™es proklamace o vzájemné hospodářské pomoci to vlastnÄ› neÅ¡lo. Například Broumovsko sousedí s územím Dolního Slezska, odkud byli po roce 1945 vysídleni NÄ›mci a kam pÅ™iÅ¡li Poláci z HaliÄe – vÅ¡ichni pÅ™esunutí na základÄ› velmocenského rozhodnutí, k nÄ›muž nebyli pÅ™izváni. ÄŒeÅ¡tí dosídlenci na Broumovsku podobnÄ› jako ti polÅ¡tí v Dolním Slezsku se museli sžívat s novým bydliÅ¡tÄ›m úplnÄ› od základu a zaÄít hospodaÅ™it tak, jak doposud nebyli zvyklí (velmi výmluvnÄ› o tom píše v krátkých povídkách Marie Stryjová). Hranice se západním NÄ›meckem a Rakouskem byly neprostupné absolutnÄ›, takže onen pÅ™edsudeÄný dojem, že na nÄ›mecké stranÄ› je idyla, zatímco na Äeské rozklad, se zdál být potvrzen pouhým okem. Pokud to oko ovÅ¡em do sousedství vůbec dohlédlo pÅ™es Å¡iroké a stÅ™ežené hraniÄní pásmo. KruÅ¡nohorské oblasti v bývalé NDR odsunem neutrpÄ›ly, takže dnes vypadají ve srovnání s kdysi výstavní – a dnes otÅ™esnou – podobou Jáchymova nebo Vejprt vlastnÄ› spořádanÄ›. V NDR si ekologickou a sociální katastrofu vytvoÅ™ili dál od hranic, ve Schwarze Pumpe. Rozvoj nebo úpadek regionu je pÅ™i hlubším zamyÅ¡lení závislý víc na spoleÄenském zřízení a jeho ekonomických prioritách než na stabilitÄ› osídlení.

Když se bavíme o Äesko­-nÄ›meckém smíření a nemůžeme se shodnout, jestli to, co se stalo, bylo vyhnání, vysídlení, nebo odsun, nevkládáme do hry důležitou kartu, která se jmenuje „Dekret o znárodnÄ›ní“ a „Únor 1948“. NÄ›meckou stranu dialogu to totiž nezajímá. Oblast onoho „ztraceného ráje“, jak zní opravdu kýÄovitý název jedné povídkové sbírky, dostala ránu, kterou pÅ™estála za cenu hospodářské politiky s masivní státní podporou: průmysl znamenal práci a pracovat byla v socialismu povinnost, bez ohledu na efektivitu. Lidem se žilo těžko, ale takový byl duch doby a postupnÄ› se to zlepÅ¡ovalo. ZlepÅ¡ení tehdy pÅ™edstavovalo bohužel i bourání starých domů a Ätvrtí s velkými, ale obtížnÄ› udržovatelnými byty, a stavÄ›ní panelákových sídliÅ¡Å¥, kde, marná sláva, tekla teplá voda a bylo ústÅ™ední topení (díky kotelnám, v nichž se spalovalo hnÄ›dé uhlí s vysokým obsahem síry). Vzhledem k již zmínÄ›nému pracovnímu zápÅ™ahu žen i mužů to bylo dost podstatné kritérium životní úrovnÄ›. Zbourání starého Mostu byl barbarský zloÄin, ale povrchové doly spolkly spoustu menších obcí a mÄ›stských Äástí, o nichž se dnes už ani nemluví, a staré mÄ›stské Äásti vzaly za své i na VysoÄinÄ›.

Dobrým důvodem k odchodu do pohraniÄí byl byt (bytová nouze byla průběžným motivem celé doby socialismu). StejnÄ› dobrý důvod, proÄ odtud utíkat, bylo straÅ¡livé zneÄiÅ¡tÄ›ní právÄ› tam, kde se byty stavÄ›ly a nabízely.

Kraj jako každý jiný?

Když jsem v sobÄ› zkoumala, proÄ mÄ› tak irituje výrok o tom, že dosídlenci do pohraniÄí nechali své okolí chátrat a bourat, protože tu „nemÄ›li koÅ™eny“, musela jsem nakonec uznat, že na nÄ›m nÄ›co je. Ale jenom nÄ›co, neboÅ¥ nevíme a už se nikdy nedozvíme, jak by se lidé starali o novÄ› nabyté domovy, kdyby k tomu mÄ›li podmínky. Lhostejnost k venkovským zámeÄkům, devastovaným statkům a Äinžovním domům s nevytopitelnými byty byla dána spíš reálným socialismem, nedovolujícím sebemenší podnikání a tím ani soukromé investice.

O lokálních dÄ›jinách mÄ›li příchozí obyvatelé málo informací. Dnes jich máme dost, postupnÄ› se dozvídáme o nacistické váleÄné výrobÄ› v továrnách nÄ›kdejších nÄ›meckých majitelů, kde provoz v už mírumilovném programu pokraÄoval i po válce a skonÄil až po roce 1990. A od té doby prázdné továrny straší v pohraniÄních obcích. Stavíme pomníky smíření, ale jen málo mluvíme o množství relativnÄ› malých, ale stejnÄ› tak krutých pracovních koncentráků (jak záslužnÄ› upozornila spisovatelka Inka Parei, pobývající v Liberci v rámci projektu VÄ›trných mlýnů Minout Prahu). Krajem Sudet táhly také pochody smrti, pÅ™i nichž vÄ›zňové hnaní do americké zóny umírali zimou, tyfem, hlady. S touto pÅ™ipomínkou jsem vyrostla v západoÄeském TachovÄ›, kde je už od roku 1948 navrÅ¡ena mohyla, pod kterou odpoÄívá 232 bezejmenných mrtvých různých národností, exhumovaných z hromadných hrobů v okolí.

Když zpoÄátku roku 1990 pÅ™ijel do Chebu diskutovat s obÄany Václav Klaus, byl tázán, zda má nová vláda nÄ›jaký program pro pohraniÄí. Tehdejší ministr financí Äeskoslovenské vlády a také pÅ™edseda ObÄanského fóra odpovÄ›dÄ›l, že pohraniÄí je kraj jako každý jiný a vláda pro nÄ›j žádný program nemá. Regiony si poradily: ty sousedící se „západem“ pendlerstvím, ty v dotyku s nÄ›kdejší NDR a s Polskem se neubránily úpadku, mírnÄ› vylepÅ¡ovanému (spíš zhorÅ¡ovanému) ilegální Äinností v oboru prostituce, drog, paÅ¡ování a padÄ›lání. Zavírání textilek, porcelánek a skláren a skoro nemožný vznik skuteÄnÄ› místních průmyslových provozoven, které by u nás platily danÄ› a udržely lidi na místÄ› s alespoň nÄ›jakým pocitem jistoty, bylo neoÄekávané.

Kasárenské areály, postupnÄ› ruÅ¡ené veliké továrny s mnoha zamÄ›stnanci, ekologická zátěž, dopravní pÅ™etížení, areály skladů, vietnamské tržnice. Obrovské rozdíly – bohatý Liberec a chudý Frýdlant jen kousek vedle. VÄ›Äné slovo „optimalizace“, které znamenalo stahování Äinnosti do center a pro nÄ›které lokality proto sociální i kulturní kolaps (Kraslice, Luby, Abertamy, Å luknov, Rumburk). PÅ™ekvapení z toho, jak může rekreaÄní využití devastovat – v zimÄ› lyžaÅ™ské a v létÄ› bikerské areály v Jeseníkách a KruÅ¡ných horách jsou obležené plnými parkoviÅ¡ti a niÄené erozí.

OdpovÄ›Ä Václava Klause na otázku položenou v chebském divadle byla arogantní. NedostateÄná péÄe státu o tolika problémy z minula zatížené regiony vytvoÅ™ila prostor pro bez­ohledné ekonomické aktivity, aniž by nÄ›komu záleželo na tom, jak se to projeví u obyvatelstva. Státní a evropské dotace byly zneužívány pÅ™edstaviteli vÅ¡ech politických stran. BezpodmíneÄné pÅ™ijímání zahraniÄních investic, které nejen že neprospívají, ale problémy pohraniÄních regionů jeÅ¡tÄ› zvÄ›tÅ¡ují, bylo obyvatelům až nepochopitelné. Vzpomeňme si, jak výstavbu gigantických skladů u dálnic kritizoval ve svých projevech už Václav Havel, a to ani nemohl tuÅ¡it, že budou vyžadovat tolik pracovníků, že je budou najímat pÅ™es agentury z celého svÄ›ta. A tihle lidé tentokrát už opravdu k regio­nu žádný vztah nemají (vždyÅ¥ ani on k nim).

Vnitřní kruh diskriminace

Václav BÄ›lohradský píše v eseji Demokracie ve svÄ›tÄ› rozvrácených plotů (Právo, 12. 2. 2026) o vnÄ›jším a vnitÅ™ním kruhu diskriminace. Ten vnÄ›jší znamená diskriminaci menÅ¡iny vÄ›tÅ¡inou. V tom vnitÅ™ním diskriminovaní ubližují sami sobÄ›. TÅ™eba tím, že Å¡patnÄ› naloží s dotacemi a z pocitu zanedbání, kdy se stávají oběťmi zájmů, jimž nerozumÄ›jí, volí extremistické strany. Nebo tím, že ochotnÄ› pendlují za prací pÅ™es hranice a nechávají ladem domácí příležitosti. A také tím, že opovrhují zahraniÄními pracovníky, pÅ™iÄemž se za hranicemi sami ocitají v jejich roli. Obchod s diskriminací je podobnÄ› výnosný jako obchod s chudobou, koneckonců se spolu drží za ruce.

V Sudetech se ÄlovÄ›ka zmocňuje melancholie. PÅ™ispívá k tomu krásná, řídce osídlená krajina, trosky továren, zarostlé základy nÄ›kdejších vesnic, ruiny kostelů, opuÅ¡tÄ›né hÅ™bitovy v blízkosti stejnÄ› opuÅ¡tÄ›ných kasárenských objektů. Vede to k romantizaci sudetského příbÄ›hu: o tom ostatnÄ› svÄ›dÄí i povídky v už zmínÄ›né knize Sudety, ztracený ráj (2025), z nichž nÄ›které jsou dokonce napsány jazykem, který jako by snad ani nepocházel z pera souÄasných autorů. Vtírá se dojem, že k tomu vÅ¡emu, co pÅ™ivedlo sudetská území do stavu oné vnitÅ™ní diskriminace, by nikdy nedoÅ¡lo, kdyby zdejší NÄ›mci nebyli z kraje vyhnáni. Jako by v Sudetech žili nÄ›jací „horší“ lidé. Debata o smíření, vyhnání Äi odÅ¡kodnÄ›ní je nicménÄ› pouhou ideovou clonou, která odvrací pozornost od bezohledného koÅ™istÄ›ní, lhostejnosti a tragicky zanedbané péÄe.